V minulosti jsem měl možnost navštěvovat delší dobu cvičení iaidó v několika oddílech České federace kendó (ČFK) ( Fudóšinkai České Budějovice, Kenyukan Praha, Šinbukan Praha a nyní několik let Kokki dódžó České Budějovice). U pražských oddílů jsem byl rád, že ačkoli jsem nebyl jejich členem, tak mi bylo umožněno u nich cvičit. Za to dodatečně velice díky Vladimíru Hotovcovi z Kenyukanu a Pavlu Balvínovi ze Šinbukanu. Cvičení bylo více méně podobné, ale vždy se odlišovalo v nějakých detailech, dle toho, co preferovala vedoucí osoba daného dódžó. Nejinak je tomu i v Kokki dódžó a myslím, že by pro někoho mohlo být zajímavé se dozvědět něco málo o tom, jak cvičení probíhá právě tam (viděno mýma očima). Úvodem bych rád ještě poznamenal, že jinak může vypadat cvičení na seminářích iaidó, které jak chápu, slouží jako koncentrované předávání informací od učitelů, narozdíl od cvičení v dódžó, kde se proměňují informace ve schopnost. Většinou se na seminářích poměrně více vysvětluje a méně cvičí. Procvičit a osvojit si nové informace, je pak asi spíše záležitostí cvičení ve svém mateřském dódžó a v dalších cvičeních. Proto se může způsob cvičení v dódžó lišit od způsobu ze seminářů.

V Kokki dódžó se různě scházíme dvakrát do týdne na cvičení v počtu třech až sedmi. Většinou, ale převažuje počet čtyři nebo pět osob. Někdo chodí 1x týdně někdo 2x, někdo sporadicky. Dává to prostor si zacvičit s dostatkem místa a přijmout nějakou tu osobní radu k technice od Vládi Hyndráka (4.dan ZNKR iaidó), který u nás cvičení většinou vede a je na většině cvičení přítomen. Celkově vládne přátelská, ale cvičící atmosféra.
Začneme zametením dódžó a umístíme na čelní stěnu kaligrafii od našeho člena Honzi Johna s kandži znaky Kokki dódžó ( Kokki = Onore ni kacu – Vítězství nad sebou, dódžó = místo cesty). Při zametání se všichni prostřídáme – Vláďa, sempajové, kohajové – v tomhle jsme si rovni. Po převlečení v dódžó následuje již samotné cvičení. Buď to hned iai nebo poslední dobou často začínáme cvičením cca 20 minut technik s bokenem ve dvojicích. Jedná se o techniky ze ZNKR Kendó Kata nebo Kihon Kendó Kata (oficiální název je Bokutó ni joru Kendó kihon waza keikó hó – aplikace základních technik kendó s bokutó). Více méně se učíme pracovat se vzdáleností, soupeřem, zlepšujeme kihon, učit se vyvinout tlak, udržet bdělost a připravenost reagovat před, během i po akci – prostě vše, co je těžší zvládnout pomocí iai kata.
Následuje cvičení samotného iaidó. Po společném pozdravu meči a šinze (Vláďa sedí s námi v jedné řadě) si každý najde v dódžó své místo na cvičení. Především poslední rok je kladen větší důraz na správné provedení základních technik – kihonu ( tasení, sek, čiburi, nótó, chůze, sedání, přesuny těla, držení těla ). Zvláštní pozornost ve Vláďovo vedení je věnována používání tandenu, boků a uvolněnosti horní poloviny těla, souladu síly-meče-těla (kikentaiiči) a též boj proti kasótekimu, aby kata v iai nebyla jen bezduchým máváním mečem nebo tancem, ale vyjádření a prožití boje. Nicméně zlepšení provedení kihonu je nyní před srpnovým seminářem s panem Haradou na žebříčku priorit nejvýše. Nejspíše je to z důvodu, aby bylo na čem stavět dále při semináři. Vláďa využívá často svých vzpomínek a zápisků ze cvičení v Japonsku s panem Haradou či panem Saitóem ( první Vládův japonský učitel iaidó – dnes již zesnulý ). Někdy používá názorných vysvětlení z Tora no maki – magazínů z vydavatelství Kendó Jidai, kde ZNKR učitelé s 8.danem iaidó hanši (Kišimoto, Kawaguči, Jamazaki a další) objasňují své pohledy na provedení kihonu v iai a též i další věci. K nácviku kihonu má Vláďa v zásobě mnoho pomocných průpravných cvičení. Často je ukazuje a cvičí i na svých seminářích.

Je třeba říci, že nejvíce z nás na svém iaidó pracuje právě Vláďa. Vím, že nerad ukazuje něco, o čem si myslí, že zatím nezvládnul, jeho úsilí o zlepšování svého iaidó a hledání, jak zvládnout či uvolnit ten a ten pohyb těla či meče, nebo vyjádřit to či ono, je opravdu podnětné. Je pak pochopitelné, že každý v dódžó se snaží jeho rady, podněty, připomínky též zakomponovat do svých provedení kata. Na druhou stranu někdy také zazní, že něco neví nebo nezná a podotkne, že je třeba se na to zeptat v létě pana Harady. Informace ke kihonu říká obecně a pak si mezi svým cvičením kata najde čas, každému dát osobně nějakou radu, kterou právě v tu danou chvíli dotyčný potřebuje ke zlepšení. Stává se, že se rada opakuje a je to známka, že ve vlastním cvičení nejsme moc důslední. Když jsme u těch kata, tak cvičíme ZNKR Seitei iai. Tímto systémem iaidó se u nás začíná a vlastně nás stále provází. Několik z nás též cvičí kata šódenu z Musó Šinden rjú. Této škole se člověk u nás začne postupně věnovat, když složí zkoušku na první kjú. Další stupně čúden a okuden školy Musó Šinden cvičí pouze Vláďa. Kvantita znalosti různých kata není u nás prioritní. Spíš umět méně a kvalitněji. Při cvičení šódenu se snažíme cvičit způsobem, jenž nám Vláďa předává tak, jak jej zná od pana Harady. V trénincích není zřejmě žádný systém a la dělení 1 trénink cvičení ZNKR Seitei iai a další trénink Musó Šinden. Prostě chodíváme cvičit iaidó a někdy zacvičíme ,,na rozehřátí´´ všech 12 kata ZNKR Seitei iai a pak Vláďa naváže předáváním informací k další katě šódenu z Musó Šinden. Následně každý cvičí sám. Nebo někdy na počátku cvičení zmíní pár podnětů, na které se máme soustředit a zbytek je prostě individuální cvičení, kdy hodinu a půl každý cvičí kata, co zná (ZNKR Seitei iai, šóden Musó Šinden rjú) a nebo procvičuje jednotlivé techniky kihonu, či části kata. Každý je sám svým soudcem, co cítí že mu nejde, tak se tomu snaží věnovat. Vláďa dříve nebo později přijde s radou na pomoc. Někdy to také dopadne, že se řeší konkrétní část kata, jejíž provedení způsobuje problémy a pak většinu z hodiny a půl se cvičí jen jedna nebo dvě kata 🙂 , to je ale opravdu jen vyjímečně.

Taktéž čas od času v poslední době cvičíme situace z iai kata proti skutečným protivníkům tzv. aplikace kata s bokutó. Tohle osobně považuji za velmi dobré cvičení, jelikož si přitom člověk uvědomí situaci, jenž se v kata odehrává a význam některých částí kata, jenž mohou být opomíjena v samotném cvičení. Naposledy jsme takhle cvičili ZNKR Sanpógiri ( sek do tří stran ). Ukázalo se, jak je důležité provádět seme (tlak) na protivníka vpředu, další věc byla zkušenost s tím jak reagovat, když se protivníci dostávají do vašeho prostoru a také podstatná věc pro vyřešení situace v kata byla, že po tnutí prvního protivníka během otáčení k dalším protivníkům je třeba se krýt pomocí ura ukenagaši. Během tohoto cvičení jsem si vzpomněl na malou poznámku od senseje Aokiho (8.dan ZNKR hanši), že tohle přesně zmiňoval na loňském semináři v Paříži ve skupině do 3.danu – našel jsem to pak ve svých poznámkách ze semináře ( „po prvním seku kryt s ura ukenagaši, po druhém seku kryt s omote ukenagaši“). Napadá mě, kolik těch malých poznámek, co učitelé zmiňují, zůstane asi nepochopeno a je důležité je v katách objevit a demonstrovat, aby kata dostala v našem provedení smysl ? 🙂
Celé cvičení ukončíme společným pozdravem meči a šinze (Vláďa opět sedí s námi v jedné řadě) a po té si všichni ještě individuálně poděkujeme za společné cvičení. Složíme gi a hakamu, očistíme meče a během toho se povídá, co kdo zajímavého viděl, slyšel, četl nebo co je třeba zařídit, udělat…

Závěrem bych ještě rád zmínil pár věcí. V Kokki dódžó tamešigiri (testování seku) zatím necvičíme, zatím jsme k tomu asi nějak nedozráli. Rjúčiro Akai, jenž v Budějovicích před lety působil jako učitel iaidó, zanechal jisté povědomí o způsobech a motivech provádění tamešigiri. K testování seku nám zatím slouží tačikaze (zvuk, jenž při seku vydává drážka na čepeli). Enbu nebo cvičné šiaj (zápasy) cvičíme velmi zřídka, možná tak jednou či dvakrát do roka a to před Kensei nebo Šinbukan taikai, aby jsme si občerstvili průběh šiaj, jelikož je to celé trochu specifické. Mám za to, že většina lidí v našem dódžó chápe šiaj jako prostředek pro svůj vývoj a možnost otestování svých mentálních a technických schopností při ovládání meče. Účast a úspěchy na soutěžích nejspíše nejsou důvody, proč se lidé u nás iaidó věnují, víceméně si myslím, že i v jiných dódžó v ČFK je to podobné. My se taikai zůčastňujeme nepravidelně. Asi je to tak, že většina lidí se chce spíše naučit zacházet s japonským mečem. Časem se s tím dostaví i benefity v podobě lepšího ovládání svého těla a emocí. Někdo se chce naučit víc někdo míň a to se pak odráží ve snaze absolvovat jak semináře, tak taikai. Učitelé z EKF (Evropská federace kendó) nebo ZNKR (Zen Nihon Kendó Renmei – Celojaponská federace kendó) se kterými se setkáváme, kladou důraz na cvičení, účast na taikai a účast na zkouškách, tak se tím tak nějak obecně snažíme řídit.
Co se týká používání mečů při cvičení, tak u nás se cvičí ze začátku s bokutó, jakmile si člověk pořídí iaitó, tak cvičí s ním. Ohledně iaitó se držíme toho, jak to učitelé pod ZNKR povětšinou říkají – nejdříve mogitó (tupá replika meče), posléze na řadu přijde šinken – ostrý skutečný meč.
Celkově je cvičení v Kokki dojo jako by rozdáváním domácích úkolů od Vládi a splnění je dobrovolné samozřejmě. Někdo cvičí navíc též doma nebo někde jinde v přírodě či jiných místech. Vláďa často též ukazuje nějaká cvičení, které člověk může cvičit i doma s nízkým stropem a na malém prostoru a může tak hodně zlepšovat svůj kihon mimo dódžó. Jednou zmínil též zajímavou větu z dopisu od pana Harady, že pan Harada nabyl během svých desetiletích cvičení poznatek, že čím vyšší technický stupeň člověk má, tak tím více se musí cvičit.

Tak to byla malá exkurze k nám na cvičení v Kokki dódžó mýma očima (jistě ostatní to mohou vidět jinak) a kdybych náš nynější způsob cvičení měl shrnout pár slovy, tak asi nejvíce vypovídající bude: Snaha o správný kihon a uvolněný pohyb. Jestliže někdo z Budějovic a okolí, či i zdaleka si chtěl udělat třeba jen nárazově cvičební výlet a zůčastnit se našeho cvičení, tak může. Dveře jsou všem seriozním zájemcům o cvičení u nás otevřené.

Briza