Samuraj 侍 a Bušidó 武士道
V průběhu cvičení a studia iaidó či kendó se člověk dřív nebo později setká s pojmy jako samuraj 侍 (ten, jenž slouží) a bušidó 武士道 (cesta válečníka). Ač jsme Evropané, kteří k těmto pojmům nemáme osobní ani historický vztah, právě studium japonského šermu nás seznamuje s kulturou lidí, kteří meče v Japonsku nosili a s hodnotami, ke kterým jejich společnost dospěla po staletích bojů i relativního míru. Při snaze o porozumění těmto pojmům a vztahům, můžeme dojít ke zjištěním, že úloha samuraje se v japonské historii měnila dle vývoje okolností a historických skutečností. Představa osobnosti samuraje podléhá ideálům dané doby a to se odráží i v dnešních filmových zpracováních historických filmů, či tehdejších literárních obrazech či popisech. Termín bušidó pochází nejspíše z období Edo (1603 – 1868) a je prezentován jako morální kodex válečníka. Bývá poukazováno na to, že morální etické kodexy samurajů se vyvíjely v jednotlivých obdobích japonské historie a též se mohly lišit i v jednotlivých oblastech Japonska, dle toho, jak a co vnímali představitelé vládnoucí strany nebo představitelé jednotlivých rodů v oblastech ( např. Hagakure klanu Nabešima z oblasti Saga na Kjúšú od Cunemoto Jamamota, text Šidó od Sokó Jamagy atd.). Některé zdroje odhalují 3 typy bušidó (před obdobím Edo, v době Edo a po době Edo), jež se od sebe ideově lišily.

Bušidó ve výkladu Inazó Nitobe
Veřejnosti je zřejmě nejvíce znám výklad bušidó, který představil Inazó Nitobe ve své knize Bušidó – Duše Japonska (Bushido – The Soul of Japan) z roku 1900 vydané v USA (v roce 1904 vydaná v češtině nakladatelstvím Josef Pelcl, Praha). Nitobe spojuje pojem bušidó s prvky etického kodexu konfuciánského původu godžó 五常 (pět ideálů 仁 džin lidskost (soucit k bližnímu), 義 gi smysl pro poctivost, povinnost a spravedlnost, 礼 rei slušnost, 智 či moudrost a 信 šin pravda ) a též 孝 kó úcty k rodičům a též čest, věrnost a sebeovládání. Existují zřejmě oprávněné názory, že právě toto Nitobeho pojetí bušidó je zkreslené a přikrášlené účelu své doby ( přelom 19. a 20.století ). Nitobe byl křesťan a žil podstatnou část svého života mimo Japonsko, nestudoval bojová umění a historii a jeho specializací bylo zemědělství. Jeho přílišná idealizace bušidó, samurajů a jejich morálky oproti skutečnosti je snahou představit Západu kvalitní japonský etický systém srovnatelný s kvalitami křesťanství. Existují názory, že důraz na humanismus v jeho výkladu bušidó je způsoben právě jeho křesťanským cítěním. Snad by se dalo i říct, že to byla kniha napsaná pro cizince, aby se ukázalo, že Japonci nejsou takovými kulturními barbary, za které je cizinci v době Meidži měli. Kniha posléze našla své čtenáře i odezvu v Japonsku.

Trocha historie pro nastínění souvislostí
Pokusím se nastínit historické souvislosti kolem samurajů a bušidó, tak jak jsem je pochopil na základě dostupných zdrojů, což může pomoci k pochopení problematiky.

Vzestup válečnické vrstvy
Od poloviny období Heian (cca 1000 n.l.) se na venkově utvářela třída samurajů z ozbrojených skupin, které byly vedeny příslušníky venkovské nižší aristokracie, jenž vlastníli půdu na venkově, stáli v čele rolnických komunit. Ozbrojené skupiny jezdců na koních si též říkali „cuwamono“ nebo „mono no fu“. Velením a vedením se utvářely vztahy pána a vazalů. Na konci období Heian začala být dvorská šlechta závislá na vojenské ochraně a pomoci vůdců samurajů, kteří udržovali na venkově pořádek a vymáhali císařské výnosy. V roce 1156 nejsilnější uskupení kolem vojenských vůdců rodů Minamoto a Taira spolu posléze začala bojovat o moc a vliv na císaře. Vše vyvrcholilo roce 1185 v bitvě u Dannoury, kde drtivě zvítězil rod Minamoto. Císař ustanovil zástupce vítězného rodu Joritoma Minamoto šógunem 将軍 (vojenský zmocněnec s výkonnou mocí). Na počátku období Kamakura (1185 – 1333) se úřad šóguna díky své vojenské síle a postupném omezováním moci dvora a císaře dostal k faktické vládě nad Japonskem. Následující období japonské historie Kamakura, Muromači, Azuči-Momojama vygenerovala četné války o moc mezi japonskými klany, o nezávislost před Mongoly a boji při expanzi do Koreje. Všude tam samurajové našli uplatnění jako válečníci a stratégové, tím se upevňovala jejich pozice ve společnosti a jejich umění válčení vzkvétalo. Postupně do 16. století se válečnická třída měnila v profesionální armádu a stahovala se z vesnic do okolí hradních pevností knížat (daimjó).

V těchto obdobích se samurajové cvičili v jezdectví, lukostřelbě ze sedla a šermu. Mezi ceněné etické hodnoty patřila odvaha, statečnost, sebekázeň, šetrnost, smysl pro čest, loajalita. Smrt se pro záchranu cti cenila více než život po porážce či zajetí. Bolestivá sebevražda rozříznutím břicha (seppuku) byla chápána jako řešení bezvýchodných situací (např. zajetí). Pohrdání fyzickým utrpením tohoto způsobu sebezabití vedlo k obecnému obdivu a úctihodnosti. Věrnost pánovi byla dohnána do skutků jako je džunši 殉死 (používá se též výraz oibara „rozkuchání se pro následování“(ve smrti) ), kdy po smrti pána taktéž jeho nejvěrnější vazalové se vlastní rukou sprovodili ze světa. Brnění a meč se staly předmětem hlubokého uctívání. Samurajové bývali převážně negramotní, nicméně vzdělanost chovali v úctě. Vojenští velitelé vyhledávali společnost zenových mnichů, jelikož byli nositeli vzdělání, uměli číst a psát, byli využíváni jako písaři a svým nadhledem mohli být cennými rádci v životních situacích. V raných rodových morálních kodexech samurajů ( 家訓 kakun ) býval kladen důraz na absolutní loajalitu a odhodlání bojovat za pána na bitevním poli až do úplného konce. Vztah pán – vazal byl vztahem ekonomickým a sociálním. Vazal sloužil pánu a pán za službu poskytoval laskavosti. V encyklopedii Kódanša je k heslu Bušidó o tomto trochu více informací, cituji: „…někteří válečníci byli vázáni téměř bezpodmínečně ke svým pánům, zatímco jiní si užívali spíše více smluvního vztahu, přičemž síla vazby kolísala s převažujícími osobními, místními a historickými okolnostmi. Podle tohoto úhlu pohledu poskytovali závislí válečníci své služby a oddanost v souladu s přísnou válečnickou etikou a s minimálním přihlížením k materiální kompenzaci, zatímco nezávislejší válečníci prodávali svoji oddanost nejvyšší nabídce nebo libovolně měnili strany, aby co nejvíce znásobili své jmění.“

Termín bušidó se v této době nejspíše ještě nepoužíval a jak uvádí Hiroši Ozawa ve své knize „Ideas and History of Sword Vol. 2.:Ancient Japan and sword“, Tokyo University of Science, 2006 buši (válečníci) poukazovali na své zvyky, chování a tradice výrazy „bandó muša no narai“ (zvyky východních bojovníků), „jumija no miči“ (cesta luku a šípu), „jumijatori no narai“ (zvyky lučištníka), „cuwamono no miči“ (cesta válečníka). Jak také pak Ozawa ve svých pojednáních „Ideas and History of Sword“ zmiňuje, tak v těchto dobách válečnická vrstva mohla farmařit (život se obděláváním půdy) a rolníci měli dovoleno vlastnit meče.

Od roku 1583 tři po sobě následující vojevůdci Oda Nobunaga, Tojotomi Hidejoši a Tokugawa Iejasu postupně politicky sjednotili válkami Japonsko. Zvláště Hidejoši, jenž byl původně Nobunagův generál a ještě předtím byl obyčejný pěšák s nízkým původem, se dokázal vypracovat na vojenského vládce Japonska. Ten se pak snažil udělat razantní rozdíl mezi samuraji a obyčejnými rolníky a zakázal rolníkům vlastnit meče výnosem „katanagari“ (hon na meče) a jejich konfiskace po celé zemi probíhala od roku 1588. Po Hidejošiho smrti se intrikami dostal k moci opatrovník jeho nezletilého syna Tokugawa Iejasu. Po bitvě u Sekigahary (1600) a konfiskace majetku 87 knížatům přijal titul šógun a tím začíná vláda Tokugawů a doba Edo (1603 – 1868).

Období Edo – změna v poslání samurajů
Tato doba se vyznačovala postupnými společenskými reformami (např. rozdělení obyvatel do čtyř dědičných sociálních skupin: samurajů, rolníků, řemeslníků a obchodníků, pod nimiž se nacházeli eta (vyděděnci) a hinin (nelidé).) a obdobím cca 250 let relativního míru. V ideách samurajů byl překryt důraz na absolutní loajalitu a odhodlání bojovat za pána do úplného konce důrazem na konfuciánské hodnoty (věrnost, správné chování a jednání člověka, ohleduplnost a soucit k druhým, úcta ke starším a předkům, sebezdokonalování a pěstování ctností ). Nové poslání samuraje je, aby byl vzorem morálním a politickým pro vedení společnosti. Úloha samuraje se mění z bojovníka na úředníka. Tyto změny v hodnotách pomáhaly Tokugawům udržet řád ve společnosti. Společenské reformy začaly vydáváním různých zákonů šogunátem. Razantní změnu představoval Buke šohatto (武家諸法度). Byl poprvé vyhlášen roku 1615 Iejasu Tokugawou (toho času šógunem na odpočinku), jeho cílem bylo omezení moci knížat ( daimjó ) a snaha o konfuciánské pojetí centrálního systému řízení. Samurajům je doporučeno věnovat se lukostřelbě, šermu, jezdectví a studiu klasické literatury, dále mají praktikovat skromnost a omezit zábavu. Postupně každý další Tokugawský šógun vydával tento zákon znovu i s některými úpravami, aby upevnil moc šogunátní vlády ( bakufu ). Další podstatný zákaz bylo zakázání oibary, čímž se též oslabil vztah vazalů a jejich klanového pána.
Náplní samurajova života není již boj, ale služba v úřadech. Třída samurajů se nadále cvičila v boji, ale také se vzdělávala v dalších oblastech (např. historii a literatuře). Zde našlo odezvu rčení Bunbu rjódó, jenž odkazuje na fakt, že pero (vzdělání) a meč (bojová umění) jsou v zájmech osobnosti zastoupeny stejně. Samurajové jsou odtrženi od půdy a nastává jejich přesun do měst za službou a jsou vázáni dávkami rýže koku, jako odměna za jejich službu. Početná je také skupina samurajů – róninů bez pána. Snad by se dalo říci, že životní úroveň samurajské vrstvy se zhoršovala a bohatnout začala vrstva obchodníků. Samurajové byli na žebříčku výše, ale potýkali se s nedostatkem závislým na služném. Jejich poslání sloužit v boji není již potřeba, tudíž v nových morálních kodexech bývá zmiňována jejich nová úloha a identita ve společnosti. S rostoucím vzděláním ve vrstvách japonsé společnosti (samurajské, obchodnické) v době Edo nastává v Japonsku větší uvědomění myšlenek neokonfucianismu a právě odtud pochází snaha o sebezdokonalování osobnosti.
Jako etický model se uplatnilo „státní bušidó“, jenž vychází ze textu Šidó autora Sokó Jamagy a kde je znát vliv neokonfuciánských hodnot a kde popsal vznešené poslání třídy bojovníka, jeho související povinnosti a jeho oddanost císaři a šógunovi. Jamaga v roce 1665 ve svém díle Bukjó šogaku ( Základní učebnice bojového vzdělání ) formuloval ideály, jak by samuraj se měl chovat v každodenním životě. Pro příklad v deseti kapitolách jsou rady, jak by měl samuraj vstávat a spát; jak spolupracovat s ostatními; jak chodit; stát; sedět a ležet; jak se oblékat; jak jíst, bydlet a a jak nakládat s penězi. Jak jsem zmínil, tak Jamaga napsal také spis Šidó, kde tyto témata rozebírá do detailů. „Státní bušidó“ se vyznačuje věrností císaři a šógunovi na rozdíl od klanových kodexů, které zřejmě budou zdůrazňovat věrnost a oddanost pánovi klanu. Díla Sokó Jamagy nemám přečteny, tak nemohu více napsat. – Nicméně texty byly publikovány v angličtině v knize Thomase Clearyho: Samurai Wisdom Lessons from Japan’s Warrior Culture: Five Classic Texts on Bushido.
V této době (počátek 18.století) vznikl i soubor textů Hagakure, jenž bylo určené pro samuraje klanu Nabešima ze Saga na Kjúšú. Na veřejnost se texty dostaly až v roce 1906. Sepsal je samuraj Cunemoto Jamamoto a je příkladem klanového morálního kodexu. Nemám načteno, tak nemohu více napsat. V češtině existují dvě knihy, které o Hagakure pojednávají.
Další zajímavý zdroj informací o kodexech morálky doby Edo je text Bušidó šóšinšú od Taira Šigesuke (též se používá jméno Daidōdži Jūzan). V češtině vydáno jako Bušidó, Cesta samuraje. Taira Šigesuke byl Jamagův žák a ve svém díle napsal, že samuraj by měl své chování založit na synovské lásce; věrnosti; správném chování; odvaze; studovat bojové dovednosti, což je zásadní bez ohledu na své postavení; samuraj musí ochraňovat jiné třídy obyvatelstva; trestat zločince a nenapodobovat jejich způsoby; popisuje úlohu samuraje ve válce a míru; třeba také jak cestovat a další.
V raných letech doby Edo ( 1643-1645 ) známý šermíř Mijamoto Musaši sepsal ve svém díle Kniha pěti kruhů svou verzi morálního kodexu samuraje a své strategie. Zde bych doporučil knihu Mijamoto Musaši. Život a dílo – mýtus a skutečnost od Kendžiho Tokicua, též vydaná v češtině.
Dle některých názorů a kritérií došlo v období Edo k úpadku bojového umění samurajů, kvality výroby mečů a v raných letech období Edo i k úpadku morálky samurajů. Snad proto se častěji vyskytují psané verze morálních kodexů, vliv na to může mít i vyšší vzdělanost. Za to kultura se v období Edo rozvíjela.

Konec samurajů
V období Meidži (1868 – 1912) po nuceném otevření se Japonska cizincům a konci vlády Tokugawských šógunů, nastaly v Japonsku razantní změny (ideologie poslušnosti a oddanosti jen císaři jako potomkovy bohů a otci japonského národa, daimjó dali svá léna do rukou císaři, ústavní forma státu, potlačení privilégií samurajské vrstvy, zrovnoprávnění vrstev obyvatelstva (již jen tři vstvy – kazoku 華族 (bývalí daimjó kuge 公家 a vyšší aristokracie – ti dostali tituly podobné evropským) ), šizoku 士族 (potomci samurajů), heimin 平民 (prostý lid – zbylé obyvatelstvo)), vznik nových ozbrojených sil z odvedenců, zrušení zákazu křesťanství) a obecném zjištění, že Japonsko zaostává za západními mocnostmi, tak nastává trend rychle a mnohdy ukvapeně přebírat a učit se od západních zemí a odvrhovat vše japonské. Křesťanští misionáři a někteří japonští křesťané poukazují na absenci kvalitního etického systému, stejně kvalitního jako je křesťanství. Toto vše dohromady nenesou dobře některé intelektuální kruhy v Japonsku a obrací se k japonské historii a tradici ve snaze najít etický systém jim blízký. Šintoismus, buddhismus, morální hodnoty a ideály samurajů posloužily k tomuto účelu. Výsledek našel odezvu u veřejnosti a tak nová pojetí etiky odkazujíce se na bušidó posloužila jako pomůcka k budování nového moderního Japonska. Sem patří snaha Nitobeho, ale i dalších intelektuálů – například Teššú Jamaoka (známý šermíř školy Itó Šóden Mutó rjú ( 一刀正伝無刀流 ) kendžucu), Tecudžiró Inoue, baron Suemacu, Okakura Jošisaburó.

Ještě se vrátím k postupnému potlačování privilégií samurajů. Konkrétně šlo o snížení vyplácení pravidelné renty a to pak bylo nahrazeno jednorázovým odstupným ve státních obligacích. Dále v roce 1871 bylo samurajům dovoleno odložit meče a v roce 1976 jim to bylo přikázáno. Dajmjó a špičky samurajů našli uplatnění v politice. Schopnější samurajové zase v úřadech nové státní správy, nových ozbrojených silách, či začínajícím průmyslu. Většina ale upadla do bídy a tak samurajská vrstva ze společnosti vymizela či splynula s ostatními vrstvami obyvatelstva. Vláda se pokoušela usadit bývalé zchudlé a nespokojené samuraje na venkově jako rolníky obdělávající půdu, jelikož se bála jejich protestů. Předtím ještě mezi lety 1870 až 1877 proběhly protesty na různých místech Japonska (Čóšú, Hizen, Sacuma). Vůdcem největšího konfliktu byl Takamori Saigó ze Sacumy a jeho armáda čítala 40 000 povstalých samurajů. Vláda vyslala proti nim celou novou armádu sestavenou z odvedenců. Ta byla vyzbrojená dle modelů západních mocností, byla lépe organizovaná a zásobovaná. Po krvavých střetech nová armáda vyhrála. Takamori Saigó spáchal sebevraždu. Bývá označován za posledního pravého samuraje. Tím definitivně samurajové jako válečnická kasta skončili.

Ve 30.letech 20.století se na bušidó odvolávali tehdejší vojenští představitelé Japonska, kteří se postupně dostali k moci a jejich pocit nadřazenosti jako „rytířů bušidó“ používali při obhajování páchání zvěrstev v okupovaných částech Asie v období před a během 2.světové války. Konkrétně byla zdůrazněna skutečnost, že vzdát se v boji se považovalo za zneuctění rodinného jména a jediným dostatečně čestným jednáním byla smrt. Japonští vojáci, kteří si nevážili ani vlastních životů, tak nelidsky zacházeli nejen se zajatci, jimiž pohrdali, ale i s obyvateli obsazených území. V tomto pojetí není ani zachován odkaz na prvky obsažené v gódžó ( soucit, spravedlnost ) a ani se nedá mluvit o morálním vzoru jednání. Po válce je Nitobeho text i Hagakure cenzurováno a představitelé vítězných západních mocností viděli nebezpečnost ve výkladech některých pasáží. Dle některých zdrojů části obou textů vztažené ke smrti byly v předválečných letech vyhledávány japonskými studenty, čekajíc na odvedení do války. Prý jejich pochopení bylo zidealizováno a vytrženo z kontextu doby (toto konkrétně se týká jen Hagakure, Nitobeho dílo je vlastně současné) a významu v jakém jsou v dílech zasazeny. Podobně tomu bylo i u lidí z vítězných mocností, kteří texty po válce analyzovali a zřejmě je navíc posuzovali pouze dle západních měřítek hodnot bez snahy o hlubší pochopení. Po 2. sv. válce byly formálně vrstvy obyvatel kazoku a šizoku zrušeny. Do ústavy byla přidána stať o zřeknutí se řešení konfliktů vojenskou silou.

Význam dnes
Dnešní chápání bušidó u japonské veřejnosti a též i učitelů budó vychází zřejmě převážně z Nitobeho pojetí bušidó s důrazem na godžó a zřejmě je to i vlivem humanističtějšího a pacifistického smýšlení po druhé světové válce v Japonsku. Toto „moderní bušidó“ může být kvalitním etickým systémem a jeho výsledkem je, že při výchově / tréninku je kladen důraz na zdokonalování a tříbení charakteru jednotlivce, aby pomáhal ku prospěchu harmonického rozvoje a soužití ve společnosti.

Připomínka dnešního chápání ideálů samurajů z doby Edo se skrývá v hakamě, kterou si při cvičení iaidó, kendó nebo dalších bojových umění oblékáme. Chtěl bych uvést dva výklady, se kterými se dá setkat (raději ocituji zdroje, abych nic nezkomolil):
Výklad pochází z anglického překladu textu: The Hakama od prof. Nagao Susumu (8.dan kendo , Meiji University Kendó) – anglický překlad byl uveřejněn v časopise Kendo World č. 5.3.
Pět záhybů na předku hakamy je uznáváno ve světě kendó jako znázornění Konfuciových ideálů „gorin godžó“ „pěti Konfuciových vztahů synovské oddanosti“ ( vládce a poddaného, otce a syna, manžela a ženy, staršího bratra a mladšího bratra, přítele k příteli ), a „pěti Konfuciových hlavních ctností“ ( spravedlnost, slušnost, moudrost, věrnost, laskavost ).

Gorin je popis pěti morálních vztahů definovaných Konfuciovým žákem Menciusem (Meng-c) a je možno je též vyložit jako čú 忠 vztah poddaného a vládce (věrnost), kó 孝 otce a syna (rodina), ai 愛 staršího bratra k mladšímu bratrovi (bratrská láska), wa 和 manžela a ženy (harmonie), šin 信 přítele k příteli (slušnost). Některé prameny zmiňují též zadní dva puky, které ve složeném stavu tvoří jeden záhyb, tak je mu přikládán symbol upřímnosti Makoto 誠 =忠孝. Význam jednotlivých ctností v godžó byl objasněn na začátku článku v části o Nitobeho výkladu bušidó.

Výklad Moriheje Uešiby (otce aikidó) je velmi podobný – zdroj Saotome Micugi: Hakama a její význam http://www.cfai.cz/aikido/materialy/hakama-a-jeji-vyznam
Moje neznalost ale přiměla Ósenseie, aby po hodině poučil své učideši o významu hakama. Povídal nám, že hakama byl tradiční úbor studentů kobudó (tradičního, dosl.starého, budó) a zeptal se, jestli kdokoliv z nás zná důvod sedmi puků na hakama.
„Symbolizují sedm ctností budó,“ řekl Ósensei. „Džin (dobrota, vlídnost), gi (eticky resp. společensky správné chování), rei (etiketa, úcta), či (vědomosti), šin (upřímnost, důvěryhodnost), čú (loajalitu) a kó (oddanost rodičům). Tyto ctnosti můžeme nalézt u význačných samurajů v minulosti. Hakama nás nabádá, abychom si uvědomovali podstatu pravého bušidó (kodex samuraje). Její nošení symbolizuje tradici, která se k nám dostala předávaná z generace na generaci. Aikidó se zrodilo z ducha japonského bušidó a my se musíme v našem cvičení snažit, abychom těchto sedm tradičních ctností kultivovali.“

Závěrem
Snad by se dalo říci, že termín bušidó může mít ve svém významu mnoho podob a výkladů, jenž se přizpůsobovaly potřebám doby a jednotlivé prvky zásad chování se vyzdvihovaly nebo potlačovaly dle momentálních potřeb a zájmů jednotlivců či společnosti. Tak, jak doba potřebovala, se měnil i obsah morálních hodnot samurajů či jejich následovníků, a tím se měnil vlastně i ideál chování. V moderní době termín budó zřejmě znamená to, co moderní výklad bušidó.

Na základě toho všeho se nabízí otázka. Když někdo začne mluvit o bušidó, o čem vlastně mluví? O jakých hodnotách a ideálu chování? A v jakém významu a souvislostech?

Postava vazala Kuroganeho z filmu Ran
Při jednom rozhovoru s Vláďou Hyndrákem ( Kokki dódžó ) na toto téma vyšlo najevo, že Rjúičiro Akai ( učitel japonštiny a iaidó a vystudovaný učitel literatury, který několik let působil v Českých Budějovicích ) zmiňoval, že v Japonsku se považuje za ideál chování samuraje postava vazala Kuroganeho z Kurosawova filmu Ran. Když jsem film sledoval, tak mi přišlo, že Kuroganeho postava je jakýsi nezlomný pilíř ctnostného chování vazala. Kurogane je věrný svému pánovi, slouží jeho zájmům na úkor svých ( zabije vládce rodu a tím umožní, aby se vládcem rodu stal jeho pán ). Ale v případě, že se jeho pán mýlí, snaží se mu vysvětlit jeho omyl a upozornit jej, co by jako vůdce měl správné udělat. Dokonce odmítne splnit pánův hloupý rozkaz zabití/přinesení hlavy pánova stávající ženy, po té co je zmanipulován milenkou. Ukazuje tak svůj soucit a odvahu. Při odhalení lišky (pánovo nové ženy – milenky, jenž je lstivá) a dalších radách ukazuje moudrost a upřímnost. Též je si vědom, že síla a násilí jsou krajním prostředkem a není přípustné je používat pro rozmar. Oddanost se promítá do následování pána v boji i v rozhodnutích, i když pán opovrhuje Kuroganeho radami. Na konci filmu Kurogane smířen se smrtí odchází čelit nepřátelům a zřejmě padne při obraně hradu svého pána. Předtím ještě projevuje cit pro spravedlnost zabitím pánovo nové ženy, jejíž pomsta a manipulace stála za zničením celého klanu Ičimondži.

Scéna z filmu Ran, kdy Kurogane mluví o lstivé lišce, která se může převtělovat do ženy v bílém a skrývat se všude kolem. Gestem a vtipem, avšak s vážností označuje tak milenku svého pána jako lišku – lstivou škůdkyni v klanu. Pokouší se tak svého pána varovat.

Zde je několik odkazů na texty, které by se při studiu mohly hodit a ze kterých jsem čerpal:
Text o samurajích od Rjúičiró Akaie: PDF

Překlad hesla bušidó z anglické verze encyklopedie Kódanša: PDF

Další zajímavé a rozsáhlé zdroje informací lze nalézt v časopisech Kendo World (např. číslo 5.2. – anglicky), Bushido – Real and Invented od autora Michaela Ishimatsu-Prime (M.A.).

Odkaz na Nitobeho knihu Bušidó – Duše Japonska v češtině: PDF

Kniha vztažená k Hagakure: Moudrost samurajů Životní stezka samuraje z kraje Saga, Stacey B. Day, Kijoši Inokuči, Trigon 1998, česky

Kniha o stručných dějinách japonských válečných zločinů: Rytíři bušidó, RUSSELL Lord z Liverpoolu, překlad Naše vojisko 1961, česky

Stručná historie států JAPONSKO, David Labus, Libri 2009, česky

Dějiny Japonska, Edwin O. Reischauer, Albert M.Craig, Nakladatelství Lidové noviny 2009, česky

Kniha vztažená k edskému bušidó: Bušidó – cesta samuraje, Taira Šigesuke, Temple 2004, česky

Kniha vztažená k názorům, strategii a osobě Mijamota Musašiho: Mijamoto Musaši. Život a dílo – mýtus a skutečnost, Kendži Tokicu, Fighters Publications 2005, česky

Kniha o kendó, ale já z ní čerpal informace o historii samurajů: Kendó — Úplný průvodce, Hiroshi Ozawa, ARGO 2005, česky

Více informací o bušidó v zajímavé diskuzi BUŠIDÓ na fóru katana.cz, zvláště příspěvky japanologa Jury Mately (alias Jura) a učitele Hakkó rjú džúdžucu Zdeňka Minaříka (alias zm):
http://forum.katana.cz/viewtopic.php?f=8&t=417&sid=495bf9afaf141a94533defc41d457090

taktéž další zajímavá diskuze vztahující se k HAGAKURE z fóra katana.cz
http://forum.katana.cz/viewtopic.php?f=2&t=376&sid=5cbabcd34dc2a6a1f01d5ba7a8d09d7a

Web s informacemi o historii Japonska v češtině: http://www.japonsko.info/heian.php#

Měl jsem tu možnost konzultovat a čerpat ze zdrojů poskytnutých japanologem a lingvistou Jurou Matelou z Masarykovy univerzity, za což mu patří mé poděkování. Většina výše napsaných věcí ohledně bušidó a Nitobeho je napsaná na základě publikovaných názorů či objevů v literatuře právě od J. Mately. Mojí snahou bylo jen vše jaksi zestručnit a zjednodušit a nastínit situaci vhodnou k dalšímu studiu souvislostí kolem významu pojmů samuraj a bušidó.

Briza