Ač se při cvičení iaidó (škol ZNKR Seitei iai, Musó šinden rjú) hodně klečí nebo pohybuje v kleče či ze sedu, je možné cvičit iaidó i s různými tělesnými postiženími. Například kata ZNKR Seitei iai oficiálně obsahují varianty kata a reihó, které je možné provádět pouze ve stoje ( pro kata Mae, Uširo, Ukenagaši, Cuka-ate a reihó Hadžime no tórei, Owari no tórei ). Má li člověk problém s koleny nebo kotníky, tak to není zásadní problém pro cvičení. Je možné „ve stoje“ také skládat i oficiální zkoušky pod hlavičkou České federace kendó nebo EKF (Evropské federace kendó). Zkouška na technický stupeň může být přiuzpůsobena tělesnému postižení.

Mám s tím malou zkušenost, obě moje kolena prodělala plastiku (náhradu) předního zkříženého vazu (úraz ze cvičení džúdó v minulosti). Cvičení iaidó v sedě a v kleče pomáhá hybnosti kolenou (nohy tím sílí, vazy v kolenou se cvičí, rozsah i uvolněnost pohybu se zvětšuje). Začátek byl složitější, postupně se stav zlepšoval, toť moje zkušenost. Je to jako vše ostatní, když se něco cvičí, tak se tomu tělo přiuzpůsobuje a zátěží se utužuje. Nicméně iaidó mohou cvičit a cvičí lidé, kteří mají skutečný tělesný hendikep. V následující částech textu se to pokusím ukázat.

V roce 2009 jsem viděl na semináři ve Villingenu (Německo) člověka z Itálie, který měl amputaci levé paže a obstojně cvičil ZNKR Seitei iai. Meč ovládal pouze pravou rukou, velmi dobře tasil, sekal, prováděl čiburi. Na saje (pochva meče) měl udělaný nástavec a byl sám schopen pěkně provést zasunutí čepele do pochvy. Jeho kata nebyla o nic horší ani lepší než u zbytku. Učitelé se nad jeho hendikepem nikterak nepozastavovali a ve cvičení mu opravovali podobné věci jako zbytku cvičících a přísní na něj byli také obdobně jako na ostatní.

Jiný příklad je video z Francie, kde cvičí pán kata ZNKR Seitei iai , který je na vozíčku.
https://www.youtube.com/watch?v=BP_bN9XLV7s

Zde je video z roku 2012, kde stejný pán skládá zkoušku na stupeň šódan (1.dan)
https://www.youtube.com/watch?v=1cuAhy-A_hM

Video jednorukého a levorukého iaidisty ze skupiny Komeidžuku Sekigučiho senseje (iaidó Musó džikiden rjú)
https://www.youtube.com/watch?v=6zLqeKdORw0

Jak je vidno, forma cvičení se dá hendikepu přiuzpůsobit.

Zřejmě i v kendó bude podobná situace s možností cvičení přiuzpůsobit tělesnému hendikepu. To je vidno na videích s Henrym Smallsem z Havaje, který má amputované obě končetiny po úrazu v dětství:

https://www.youtube.com/watch?v=pYmoyGP9tW0

případně více tady:

https://www.youtube.com/watch?v=Y7ddedh-vqo

Dalším příkladem byl Dr. Gordon Warner. Američan, jenž před 2.sv.válkou cvičil džúdó, kendó, iaidó v Kalifornii a v Japonsku. Během jeho služby v armádě (boj na ostrově Bougainville v Pacifiku během 2.sv. války) přišel o levou nohu pod kyčlí a po skončení války opět pokračoval ve cvičení kendó. Později získal od Celojaponské federace kendó stupně 7.dan kjóši kendó a 6.dan iaidó. Více info o tomto muži v anglickém článku článek http://kenshi247.net/blog/2009/08/07/gordon-warner/

Ze stejného článku pocházejí i fotografie Dr. Gordona Warnera níže.

   

Dr. Gordon Warner v kendó bógu

Další příklad video japonského chlapce (kendisty) bez pravé ruky:

https://www.youtube.com/watch?v=hTpY-myIIRE

Další příklad video jednonohého džódisty cvičícího ZNKR Seitei džódó:
https://www.youtube.com/watch?v=6U7LDdtNBww

Dokonce i džúdó je možné cvičit velmi pěkně s jednou nohou:
https://www.youtube.com/watch?v=LLb8x55gSC4

Také Vláďa (vedoucí osoba našeho dódžó) uvádí ve svém reportu ze cvičení z Japonska http://www.kokkidojo.cz/?p=457

PS: sice to nepatří do toho článku, ale chci to někam napsat. Na Kendo´ se setkávám s panem učitelem Saito´(6.dan) – 63 let, který je od našeho setkání stabilně velice laskavý jak jen to starší Japonec umí projevit. Také mě neustále školí v mém dýchání, seme a vůli vrhnout se celou bytostí do akce. Tento pán v padesáti a něco letech ochrnul díky mrtvici na celou pravou polovinu těla. Po návratu z nemocnice, kdy mu nedávali lékaři naději, začal nejdříve pomalu chodit, poté pomalu cvičit s bokuto´ techniky a postupem času se dostal do dnešního stadia, kdy pro něj takový zbrklý cucák jako já není skoro žádná výzva. Pro mě je toto jeden z nejlepších příběhů, který jsem zatím slyšel. V jeho postoji k životu není jediná známka sebelítosti či zatrpklosti. Potvrzuje to mé naděje, že síla lidského ducha je bezmezná a moc mysli daleko přesahuje naši tělesnou schránku.

Dalších příkladů z různých budó bude jistě více, jak je vidno možností, jak cvičit s postižením je velmi mnoho.

Proč vlastně dnes o tom všem tady píši? Na našem webu máme v sekci Kokki dódžó uvedeno:
Dveře do našeho dojo jsou otevřeny. Ti kteří chtějí své úsilí připojit k našemu a sledovat cestu meče, i ti kdo jsou jednoduše zvědaví, jsou kdykoli vítáni. Cvičit či se jen podívat, může přijít jakýkoliv seriozní zájemce – mládež, muži a ženy bez omezení věku, osoby s tělesným postižením.

Kdyby někdo s tělesným postižením či vysokým věkem měl o cvičení iaidó u nás zájem, je zván. Máte-li ostych, překonejte jej prosím a neváhejte nás kontaktovat. Nalezneme vhodný způsob cvičení iaidó, aby pro vás bylo cvičení přínosem. Začít se dá kdykoli a posilovat svoje tělo, zlepšovat jeho ovládání a uklidňovat svoje myšlení také. Poplatky za cvičení u nás nejsou velké cca 500 Kč ročně (vše je poplatek za členství v Sokole Boršov, kde cvičíme).
Briza